Léto 2017

Po dlouhé odmlce jsem se rozhodl vložit článek o letošním vydařeném létě. Reportů ze závodu ubývá, ale pestrých zážitků přibývá. Každou dovolenou, každý volný víkend, každou volnou chvilku trávíme aktivně, ale ne zabejčeně do sportovních výkonů. Závody jsou pro radost a ne pro utrpení. Proč se trápit, když se měsíční tréninkové dávky s těžší vyrovnávají dříve týdenním dávkám. Nyní si raději užiji každé volno se svými blízkými v přírodě, aktivním pohybem a třeba i u dobrého jídla a pití. 

 

Vyrazili jsme s partou nadšených cyklistů, se kterými se potkáváme po celý rok na různých místech, ať už na kole, na bruslích, na běžkách nebo jen tak u grilu. Většina z nás jsme profesí sporťáci, takže když máme volno, chceme si aktivně odpočinout. Letos to vyšlo na Itálii, kde jsme první půlku týdne lítali na trailech v Livignu. Strategicky jsme se ubytovali v sedle nad městem. Každodenním blahem byly sjezdové trasy na svahu Motollino. Člověk se parádně vyjezdí, až se na závěr odváží na DH level, kde si připadá komicky mezi obrněnými borci. Porce adrenalinů je velká, zvlášť když nějakého obrněnce dojedu. Je to ráj MTB displín.

Druhou půlku týdne jsme strávili na Gardě v Rivě. Vedro bylo šílený, takže ideální kombinace  času stráveného u vody a lehkého pohybu. Při vyjížďce nad jezero Ledro, jsme zajeli do opuštěných míst s výhledy na Gardu. Měli jsme štěstí, že jsme dojeli českou skupinku bajkerů - sjezdařů – veteránů, kteří násposlali do parádního sjezdu.

Z Itálie jsme se ze dne na den přesunuli do Hradce na Stříbrňák na psí agility kemp. Prvních pár dní byl program nabytý - 2x denně trénink, brusle na parádním povrchu v hradeckém lese, kolo na místních šotolinách a koupání v rybníce.

V Hradci mě vyzvedl kamarád Kíťa. S Kíťou jsme vloni vyrazili z Prahy na Radhošť. Letos jsme si vymysleli okruh kolem Prahy. Začali jsme v Hradci,  jeli jsme přes Jičín, Prachovské skály, Mnichovo Hradiště. Na Mácháči jsme ukončili ve 23:30 první den s 152km. Druhý den cesta vedla přes Kokořínsko, Roudnici a dále podél Ohře až do Žatce s 133km. Třetí den byl na kilometry volnější, ale převýšení bylo největší. Přes chmelnice jsme se dostali do Krušovic a za Rakovníkem se otevřela brána do Křivokláckých lesů. Přes Žebrák jsme dojeli až na Brdy a celkem jsme měli 100km. Po tomto dni by každý uhádl náplň našeho toulání, také jsme si tento den nejvíce užili. Předposlední den bylo naším cílem dojet  přes Mníšek, Štěchovic, Týnce a podél Sázavy až do Kácova. Opět nás to stálo celý den v sedle kola se 123km. Poslední pátý den byl s 66km pohodový, jen jsme se museli dostat přes Kostelec do Prahy.

Video

Opět ze dne na den se přesunujeme na Třeboňsko do Stráže nad Nežárkou. Pětidenní pobyt byl spíše rekreační, před chatou jsme měli parádní bazén. Projížďky na kolech nebo se proběhnout nebo se projít nás donutilo občas opustit zahradu. 

Na konci července jsem musel pracovat a připravit se na další část prázdnin. Uspořádal jsem pro svojí soukromou skupinku plavců příměstský tábor. Každé dopoledne jsme trávili v bazéně v Podolí. Odpoledne jsme byli na cyklostezce Braník-Modřany, kde jsme si vyzkoušeli vše co má kolečka a také zážitkové golfy. Druhý týden jsem pomáhal na odpoledním sportovním programu na příměstském kempu v PS Lachmánek. 

 

Srpen jsme začali v Cvikově na druhém psím agility kempu. Okolí Cvikova a celé Lužické hory jsou moje nejoblíbenější oblast. Jsou tu úžasné asfaltové a šotolinové cesty nebo pěšinky plné kořenů a kamenů. Pořád se něco děje, výjezdy, sjezdy, výhledy a nekonečné cesty podél skal. I proto se zde rád zúčastňuji závodů, výběr je tu veliký. V rámci pobytu jsem si střihnul první a pro letošek poslední triatlon. V Mimoňi jsem byl poprvé a místní tratě byli pro mě milosrdné, 300m na koupališti, 15km ve dvou okruzích s jedním kopečkem a kratší běh zámeckém parku do 4km.

Ze Cvikova jsem se rovnou posunul do Osečné na kondiční kemp plavců z PS Lachmánek. Bohužel jsem zde mohl být jen tři dny. Jako triatlonová osobnost jsem pro děti uspořádal historicky první triatlon v PS Lachmánek. Tratě měřili 500m plavání, necelých 5km na kole a 2 km běh, nejrychlejší děti to zvládli za 34min (ročník 2004). Další den dětem začala jejich olympiáda, která je provází celým kempem, asi 20 disciplín a na konci je jen jeden vítěz. Z Osečné sprintuji na vlak do Bakova, abych se připravil na poslední akci léta.

Po předloňském zájezdu do Černé hory, jsme se letos vydali ještě více na východ do Albánie. Člověk tam musí rychle, aby stihl ještě tu pravou Albánii plnou šotolinových cest přes nejvyšší kopce jejich hor. Každým rokem přibývá asfaltových cest do hor a tím i více turistů v horách, kde zatím nic turistického není. Občas nějaká menší vesnička, kde si základní občerstení koupíte za jednotou cenu 1 Euro.  V Albánii jsou nádherné a vysoké hory, kde nejsou žádné ptákoviny pro turisty. V horách žijí milí a pohostinný lidé Hned pod horami ve městech je to horší, člověk musí být na pozoru. Cesty v horách jsou jen na horu a dolu, žádné náhorní plošiny nebo údolí, není problém jet 18km do kopce po šotolině. Albáncká šotka je trošku jiná, sem tam kámen jako pěst až hlava, někdy je to vydlážděné těmito kameny celé. Všude potkáváte pastevce a terénní vozidla, ze kterých se vyhazují odpadky hlava nehlava. Tady by se ochránci z Krnapu zbláznili. Když narazíte na asfalt, nikdy nevíte, kdy skončí. My jsme strávili asi 8 dní na kole s etapami v průměru 80km. Navštívili jsme historické město Kruje a užili si poslední den regenerace v moři v historickém přístavním městě Kotor v Černé hoře. Kdo chce zažít pořadnou horskou cykloturistiku, doporučuji Albánii. Jen je těžké pochopit jejich náturu, všude dost odpadků, většina bydlí v barabiznách, ale musí mít Mercedesy, Iphony a značkově/neznačkové oblečení. 

Tags: